Mám jedno velké dilema – jak tomu domu vlastně říkat? Mezi přáteli mu neřekneme jinak než „Cukrárna“. Je to trochu paradoxní, protože žádná cukrárna v tom domě nikdy nebyla – a nejspíš ani nebude. Ale dům má dnes růžovou fasádu, a protože kolem něj chodíme už víc než dvacet let, tahle přezdívka se prostě vžila. A víte co? Asi je to tak v pořádku.
Dlouho jsem váhal, jestli pro účely rekonstrukce a psaní blogu nepoužít něco serióznějšího – říkal jsem jí „Vila č. 30“. Ale znělo to moc úředně. Neosobně. A já si na nic hrát nechci. Cukrárna je naše. Je to dům, ke kterému máme vztah, a tahle přezdívka k němu neodmyslitelně patří.
Možná to nezní architektonicky důstojně. Možná by někdo řekl, že bych měl psát o objektu nebo nemovitosti. Ale právě tyhle osobní, lehce úsměvné detaily dělají dům domem. Dávají mu duši. Vzpomínky, emoce, neformální jméno, které vymysleli kamarádi nebo sousedi. Cukrárna je prostě součástí našeho života – a tím i celého příběhu rekonstrukce.
Proto se i tento blog jmenuje podle ní. A proto tady nebude žádný anonymní „objekt č. 30“. Bude to Cukrárna. A tenhle dům si tuhle osobitost zaslouží.
