Rekonstrukce není jen o tom, co postavíš. Ale taky o tom, co zachováš.
Od začátku jsem věděl, že pokud do rekonstrukce půjdu, nebude to běžná oprava. Chtěl jsem k ní přistoupit citlivě – s respektem a s pokorou.
K místu. K době, ve které dům vznikl. I k příběhům, které se tu za téměř sto let odehrály.
Vilka stojí na pozemku o rozloze 750 m² a její půdorys má přibližně 69 m². Je zasazená do svahu uprostřed malé horské osady. Z jejího okna je nádherný výhled na novogotický kostel z roku 1910. A co je zvláštní – i od kostela je na vilku krásně vidět. Je součástí místa. Jeho tvář.
V sousedství najdete dům z 30. let, který kdysi sloužil jako ubytování pro sociálně slabší. Dnes v něm fungují chráněné byty. Pod pozemkem je známá restaurace s penzionem. Tohle všechno spolu žije v přirozené harmonii – a já si přeji, aby vila i po rekonstrukci dál tvořila tohle jedinečné místo.
Tahle stavba není typická horská roubenka, jak by tu možná leckdo čekal. Spíš maloměstská vila. Ale právě to je na ní krásné – její proporce, tvary a polovalbová střecha jsou naprosto autentickým odrazem své doby.
Na první pohled možná jednodušší. Ale když se zadíváte víc, její ladnost a elegance vám neuniknou. Její tvar, úhly, geometrie – to všechno má smysl. A působí přirozeně i v horském prostředí.
Pro mě osobně je tahle vila jedním z posledních dochovaných svědků období, kdy se celý kraj nadechl k růstu. Hospodářské vzedmutí přelomu 19. a 20. století tehdy přineslo do hor nové formy bydlení i architekturu.
Pak ale přišel pád. Válka. Odsuny. Dlouhá desetiletí chátrání. Až dodnes, kdy ten dům stojí opuštěný – a přesto pořád vzdorující.
A právě proto si zaslouží druhou šanci.
