Jsou místa, která tě osloví. A pak se staneš jejich součástí.
Byla to jedna z těch zakázek, které makléř občas dostane na stůl – dům s historií, krásné místo, ale s nelehkým osudem. Vilka z třicátých let, roky opuštěná, kdysi obyčejná, dnes zvláštním způsobem výjimečná. Předchozí majitel před časem začal s rekonstrukcí, ale různých důvodů ji nedokončil. Dům chátral. Dřevo věkem zšedlo, omítky praskaly. A přesto měl dům stále v sobě něco, co se nedá popsat jinak než – duši.
Měl jsem ho nabízet k prodeji. Standardní postup: ocenění, příprava nabídky, zveřejnění. Jenže při podrobnějším studiu územního plánu jsem zjistil, že tenhle pozemek skrývá nečekané možnosti. Dala by se tu postavit výrazně větší stavba. Třeba apartmánový dům.
A to mě trochu vyděsilo. Mám to tu totiž rád…
Podobných projektů vzniká v horách víc než dost. Rychlé, výdělečné, ale bez ohledu na kontext. Často neřeší krajinu, nezohledňují duši místa. Jen plní excelové tabulky. A já si v duchu řekl – tohle by byla pohroma. Tohle místo si zaslouží víc.
Netrvalo dlouho a začal jsem přemýšlet, jestli bych do toho nešel sám. Dům jsem si důkladně prošel, analyzoval jeho technický stav, vytvářel rámcový rozpočet, zvažoval varianty.
Strávil jsem nad tím podstatnou část vánočních svátků. Přemýšlel jsem, co by ta rekonstrukce znamenala – časově, finančně, i lidsky.
A pak to začalo dávat smysl.
Po poradě s několika odborníky a se souhlasem rodiny jsem se rozhodl: Vilku nebudu prodávat jako makléř, ale koupím si jí sám. A místo další novostavby se pokusím zachránit tu původní.
Tady totiž nejde čistě jen o výnos za metr čtvereční za jakoukoliv cenu. Jde o přístup.
