Když jsem Cukrárnu koupil, byla v podstatě ruinou. Některé části domu se daly zachránit, jiné už ne. Do druhé skupiny patřilo hlavní schodiště.
Několik let na něj zatékalo děravou střechou a voda se na jeho stavu výrazně podepsala. Od začátku tedy bylo jasné, že oprava nedává smysl a schodiště bude potřeba nahradit.
Otázkou bylo, jaké zvolit.
Dřevo, beton, nebo ocel?
Nejdříve jsem uvažoval o klasickém dřevěném schodišti. Do starého domu by přirozeně zapadalo a vzhledově by určitě fungovalo. Dřevo ale může při chůzi více pracovat, časem vrzat a navíc se většinou montuje až ve chvíli, kdy jsou okolní práce téměř hotové.
Další možností bylo železobetonové schodiště. Je pevné, stabilní a při správném provedení velmi dobře funguje. V našem případě mě ale odrazovala jeho hmotnost a hlavně celý proces přípravy – bednění, armování, betonáž a návaznost na stávající konstrukce.
Nakonec jsem se rozhodl pro ocel.
Mám velkou výhodu v tom, že mezi přáteli mám velmi šikovného nástrojaře. Člověka, který umí s kovem pracovat přesně a dokáže si poradit i s konstrukcí vyrobenou na míru konkrétnímu domu.
Ocel mi v tomto případě dávala smysl. Je pevná, konstrukčně poměrně subtilní a jednotlivé části je možné připravit předem v dílně. Na stavbě pak probíhá hlavně jejich osazení a kotvení.
Nové schodiště je pohodlnější
Nechtěli jsme pouze nahradit původní konstrukci novou ve stejných rozměrech. Když už se schodiště dělalo znovu, dávalo smysl zlepšit také jeho geometrii.
Nové schodiště je proto přibližně o půl metru delší. Díky tomu může mít příjemnější sklon a pohodlnější stupně. Při každodenním používání je právě tohle mnohem důležitější než první dojem při pohledu na konstrukci.
Prodloužení ale přineslo další komplikaci.
V místě nového průchodu se nacházel jeden ze stropních trámů. Původnímu schodišti nevadil, novému už překážel. Bylo proto nutné vyřešit jeho nové podepření.
Příčka, která řeší několik věcí současně
Schodiště přímo sousedí s hlavní obytnou místností. Chtěl jsem proto omezit hluk při pohybu mezi jednotlivými podlažími a současně jasně oddělit suterén od obytné části domu.
Vyzdili jsme tedy novou stěnu.
Ta ale nemá jen funkci dispoziční a akustickou. V její horní části vznikl železobetonový věnec, který zároveň vynáší jeden ze stropních trámů. Ten bylo potřeba kvůli novému průchodu konstrukčně upravit.
Jedním řešením jsme tak oddělili schodiště od obytného prostoru, částečně omezili přenos hluku a zároveň vyřešili nový způsob podepření stropní konstrukce.
Právě podobné souvislosti jsou při rekonstrukci starého domu běžné. Změna jedné věci většinou ovlivní několik dalších a dobré řešení musí fungovat jako celek.
Přesnost byla zásadní
Ještě před samotnou montáží bylo potřeba připravit stěny, mezi které se měla ocelová konstrukce vložit.
U domu starého téměř sto let rozhodně není samozřejmé, že jsou dvě protilehlé stěny rovné a navzájem rovnoběžné. Pro přesně vyrobené ocelové schodiště je to ale zásadní.
Stěny jsme proto nejprve nahodili tak, aby vytvořily přesný prostor pro osazení nové konstrukce.
Pro mého zedníka to naštěstí nebyl žádný velký problém. Výsledkem byly dvě rovné a skutečně rovnoběžné plochy, mezi které bylo možné připravené schodiště usadit.
I tady se ukazuje, jak důležité je, aby na sebe jednotlivá řemesla správně navazovala. Přesná kovová konstrukce sama o sobě nestačí. Stejně přesně musí být připravené i místo, kam přijde.
Pět lidí a pořádný kus práce
Schodiště bylo vyrobeno ve dvou hlavních částech.
Když jsme je přivezli na stavbu, začala ta zajímavější část. Ocelová konstrukce je sice subtilnější než beton, lehká ale rozhodně není.
Při montáži nás bylo pět a i tak nám dala pořádně zabrat.
Manipulovat s dlouhým a těžkým kusem oceli uvnitř starého domu, kde je omezený prostor a přesně dané místo pro osazení, není úplně jednoduché. Nakonec jsme dokonce museli část jedné stěny ubourat, abychom konstrukci vůbec dostali do správné polohy.
Nakonec se ale podařilo oba díly usadit a spojit přesně tak, jak jsme potřebovali.
A výsledek za tu práci stál.
Ocel je zatím jen základ
To, co je nyní na stavbě vidět, ještě není konečná podoba schodiště.
Ocel zůstane nosnou konstrukcí, samotné nášlapy budou dřevěné. Spojení těchto dvou materiálů mi pro Cukrárnu dává smysl. Kov zajistí pevnost a přesnost, dřevo přinese příjemnější povrch a lépe naváže na další prvky interiéru.
Ani barevné řešení ocelových částí ještě není definitivní. Konstrukce dostane finální nátěr v odstínu zvoleném společně s architekty tak, aby schodiště zapadlo do celkové koncepce domu.
Nechci z něj dělat samostatnou atrakci. Mělo by být výrazné především kvalitním detailem a jednoduchostí.
Při rekonstrukci se znovu ukázalo, že neexistuje jedno správné řešení pro každý dům. Dřevěné ani betonové schodiště není obecně horší. V Cukrárně ale po zvážení konstrukce domu, způsobu montáže i budoucího provozu dávala největší smysl právě ocel.
Výsledek ještě není hotový. Chybí dřevěné stupně, finální povrchová úprava a návaznosti okolního interiéru.
To nejdůležitější už ale na svém místě je – pevná konstrukce, která umožnila udělat nové schodiště pohodlnější, než bylo to původní, a zároveň vyřešit několik dalších stavebních souvislostí.
A přesně o tom podle mě rekonstrukce starého domu je.
